Franc Kavka : Aforismy
Torst, Praha 1991
Schodiště, které není od kroků notně vyšlapané, je samo o sobě jen kusem nesmyslně sroubeného dříví.
Ten, koho hledáme, bydlí většinou vedle. Nelze to jen tak vysvětlit, zatím to musíme brát jako nezvratnou skutečnost. Je tak hluboko zakotvená, že se jí nelze vyhnout, i kdybychom se o to snažili. To proto, že o hledaném sousedovi nic nevíme. Nevíme totiž, ani že ho hledáme, ani že bydlí vedle, ale pak zcela určitě bydlí vedle. O té obecné nezvratné skutečnosti jako takové můžeme ovšem vědět, to vědění vůbec nevadí, i když si je úmyslně a stále zpřítomňujeme.
Dobří kráčejí vyrovnaným krokem. Ostatní, aniž o nich vědí, tančí kolem nich dobové tance.
Tohle je život mezi kulisami. Rozednívá se, to má být jitro v přírodě, pak se rázem setmí a už je večer. Není to žádný složitý klam, ale člověk se musí podvolit, dokud stojí na prknech. Lze jen uprchnout do pozadí, máme-li dost sil, proříznout plátno a skrze cáry namalovaného nebe, přes haraburdí se utéci do opravdové, úzké, tmavé, vlhké ulice, která se sice stále ještě, protože je nablíku divadlo, jmenuje Divadelní ulice, ale je pravdivá a jsou v ní všecky hlubiny pravdy.
Někdy se to tak zdá: máš ten a ten úkol, k jeho provedení tolik sil, kolik je zapotřebí (ne příliš mnoho, ne příliš málo, musíš je sice soustředit, ale nemusíš mít obavy), máš dost času i chuť k práci. Kde je překážka, která ti znemožnila splnit obrovský úkol? Neztrácej čas hledáním překážky, třeba tu žádná není.
