Čtení dětem

Rád čtu svým dětem.
A tedy i v praxi podporuji myšlenku kampaně čtení dětem 20 minut denně.
Když jsem teď cca půl hodiny ukládal Filípka k odpolednímu spánku, stihli jsme dočíst Krtečka (Miler, Zdeněk; Krtek a raketa; Albatros, Praha, 2000) a projít jednu obrázkovou knížku a zopakovat si jména základních mořských živočichů (Zamorová, Jana; Vítek a Kája u moře; SUN s.r.o., Praha, 2006).

Snad jednou...

Snad se jednou k těmto knihám vrátím - nestihl jsem je totiž přečíst a musí putovat zpátky do knihovny:

1. Juránek, Roman; Brněnská strašidla; Vakát, Brno, 2008
   Příjemné čtení, oddechové, jen jsem tu knihu prostě nestihl dočíst, záložku jsem musel odebrat ze strany 123 a knížku vrátit do Knihovny Jiřího Mahena.
   
   
2. Troják, Roman; O dracích a menhirech : příběh srdce; Oftis, Ústí nad Orlicí, 2008
   Tuto knihu jsem chtěl číst dětem, ale přečetl jen cca 30 stránek. Na mé děti je ten příběh v jejich věku asi ještě příliš složitý. Ale rád bych jej jednou přečetl celý.

Tolerantní či netolerantní

Dovoluji si ještě jednou citovat z knihy Václava Klause Nemám rád katastrofické scénáře (Sagit, Ostrava, 1991). A to proto, že si myslím, že tento citát v mnohém vystihuje i mne:

---

...říká se o vás také, že jste netolerantní. Myslíte, že je to pravda? Nebo v čem to je?
Já nevím. Stalo se módou mě takto označovat. Tolerantní, netolerantní. Já jsem přesvědčen, že v drtivé většině to souvisí s tím, jestli mám nebo nemám na určitou věc svůj názor. Člověk, který má názor, musí svůj názor sdělovat. Já jsem člověk, která názor většinou, ne vždy, má, a pokud ho má, pak ho sděluje jasně, nerozmělňuje ho, vyslovuje ho přesně, neutíká od věci. Asi to vypadá netolerantně. Já si ale myslím, že je to z mé strany určitá úsporná metoda. Je to pokus o hygienu, hygienu mluvy, jednání - prostě: rychle, jasně, tady, ano, ne a rozhodnout se. Já si myslím, že mnozí z těch, kteří se holedbají svou tolerantností, jsou velmi často lidé, kteří žádný názor nezastávají. A to je pak strašně snadné být tolerantní... Já vím, někdo mluví měkčeji, měkčím hlasem, někdo mluví ostřejším hlasem.
...
A navíc si myslím, že nevyjádřit svůj názor jen proto, aby se člověk zalíbil, to zrovna není žádná známka ideálního lidského postoje. Samozřejmně, člověk někdy řekne něco ostřejším tónem, než je třeba, a kdyby to říkalp podruhé, byl by tón mírnější a zvolil by třeba jiné slovo.

---

Nemám rád katastrofické scénáře

Na dovolené v Lednici jsem četl mimo jiné knihu Václava Klause Nemám rád katastrofické scénáře (Sagit, Ostrava, 1991).
Ano, kniha je skoro 20 let stará... Ale budete se divit, kolik je v ní moudrosti, kterou lze aplikovat i dnes. Například:

---

Vždycky jsem měl pocit, že mě zajímá, co se děje v této zemi. ...do ciziny nejezdíme proto, abychom poznali cizinu, ale abychom lépe poznali vlastní zem. ... Mám možnost vidět naše problémy s určitým odstupem. ... Některé problémy se začnou jevit menší, jiné větší, člověk si vyrovná váhy, které tomu či onomu přikládá.

---

Stojí za to číst cokoliv od našeho pana prezidenta. Kdo mu nerozumí, říká o něm, že je arogantní - před těmi dvaceti lety to znělo z mnoha úst, dnes už jen občas.
Ono je to vůbec módní, že když někdo něčemu nerozumí, začne napadat mluvčího, označuje jej za arogantního... Jen proto, že nemá jiný argument. Platilo to tehdy, platí to i dnes.

Nebohé čarodějnice a boží inkvizitoři

Původně jsem se domníval, že kniha Nebohé čarodějnice a boží inkvizitoři (podtitul Děsné české dějiny, autorka Vladimíra Krejčí, ilustroval Václav Roháč, Egmont, Praha 2009) mají něco společného s televizním seriálem Dějiny udatného českého národa.
Mají, ale toliko to, že se z obou zdrojů dozvídáme o historii vtipně, hravě, ba přímo roztomile, byť tématem knihy jsou čarodějnické procesy... Počtěte si...